Války s Japonskem
Oslabení se zřetelně projevilo i během čínsko-japonské války v letech 1894–95, kdy byly čínské ozbrojené síly naprosto nedostatečné. Čína byla poražena a část jejího území si společně s Japonci rozdělily také západní mocnosti. Reformní požadavky obyvatelstva měly sice podporu císaře, ten byl však zanedlouho sesazen z trůnu svou starou pletichářskou tetou, císařovnou–vdovou Cch’-si (Ci Xi). Již krátce nato dostala Cch’-si první příležitost ukázat, jak si umí poradit s „nehodnými”. Tzv. boxerské povstání v roce 1900 (vedené místy až fanatickým svazem „Pěst spravedlnosti a míru” – odtud název „boxeři”) vedené proti cizí nadvládě bylo za dosud ojedinělé spolupráce všech světových velmocí krvavě potlačeno. Čína byla však potrestána ponižujícími pokutami a později doplatila na toto povstání také ztrátou vlastní identity.
Stará císařovna zemřela v roce 1908 – den po záhadné smrti svého synovce, císaře bez trůnu. Následník trůnu princ Puyi měl tehdy pouhé dva roky, takže rozvrácená monarchie mohla jen těžko odolat domácím nepokojům i četným hrozbám zvenčí. O necelé tři roky později proběhlo ve Wu-chanu armádní povstání, které si rychle získalo všeobecnou podporu a tím i vítězství. Hlavou revolty se stal doktor Sun Yat-sen, lékař, který už dříve vedl několik povstání. V době hlavní revolty byl ovšem v zahraničí. Z exilu se triumfálně vrátil do vlasti a zde pak přijal nově vzniklou funkci prezidenta Čínské republiky. Dynastie Mandžu a její nezletilý císař byli v roce 1911 doslova přes noc zbaveni moci. Malý císař Puyi žil dál v Císařském paláci (Zakázané město) v Pekingu, a to až do roku 1924, ale vláda Synů nebes na Dračím trůně, která začala před 4000 lety, definitivně skončila.
Ale cesta, po které se vydala nová republika, byla plná nebezpečí. V Pekingu se chopil moci jeden z velitelů císařské armády, který se pokoušel reorganizovat celou říši. Ukvapený Sun Yat-sen přesunul sídlo své nové strany, Kuomintangu (Národní strany), do jižně položeného Kuang-čou (Kanton). Roku 1917 vstoupila Čína do první světové války po boku zemí Dohody. Mírová konference ve Versailles však Číňanům přinesla trpké zklamání, když byla kontrola nad dřívějším německým majetkem v provincii Šan-tung svěřena Japonsku. Lidem došla trpělivost a vytáhli do otevřeného boje, namířeného jak proti zahraničním vlivům, tak i proti vlastní prozápadně orientované vládě v Pekingu. Studenti a tovární dělníci zároveň požadovali výrazné sociální reformy.
V roce 1921 ustanovilo 53 zakládajících členů na tajném prvním sjezdu v Šanghaji Komunistickou stranu Číny. Postupné sbližování komunistů s Národní lidovou stranou – Kuomintangem – vedlo roku 1924 k vytvoření společné politické fronty. Vůdce Sun Yat-sen byl zklamaný chováním západních mocností, proto se obrátil na nového spojence, mladý Sovětský svaz. Kreml souhlasil se spoluprací a vyslal do Číny své politické a vojenské poradce. Na oplátku poslal Sun Yat-sen do Mosky svého 37letého nástupce Čankajška (vl. jm. Ťiang Čung-čeng). Ještě než mohl Sun Yat-sen naplnit zcela své tři základní principy – nacionalismus, demokracie, sociální spravedlnost – v roce 1925 zemřel. Jeho původní plány převzal Čankajšek, který přesunul hlavní město Číny do Nankingu.
V roce 1927 Čankajšek rozbil dosud jednotnou politickou frontu a rozhodl se rázně skoncovat jak s komunisty, tak i s levicovým křídlem své vlastní strany, Kuomintangu. Komunisté, kteří již tehdy mohli počítat s masivní podporou – zvláště na venkově, kde do jejich řad vstoupily miliony chudých rolníků – soustředili své síly na jihu. Pod stále narůstajícím vojenským tlakem však byli posléze komunisté donuceni k legendárnímu „Dlou hému pochodu” do severozápadní Číny. Šlo o více než 10 000 kilometrů dlouhý strategický ústup, nejdelší ve světových dějinách. Na této strastiplné cestě byl do funkce předsedy komunistické strany ustanoven jeden z jejích spoluzakladatelů, Mao Ce-tung – ten už jej do své smrti nikdy neopustil.
Válečná léta
Japonci obsadili v roce 1931 Mandžusko a prohlásili toto území za „nezávislý” stát Man-ču-kuo – což od startovalo druhou světovou válku v této oblasti. Během následujících let pronikaly japonské armádní oddíly stále hlouběji na sever Číny. Čankajškova vláda byla ovšem natolik zaměstnána bojem s komunisty, že expanzi od severovýchodu věnovala pouze malou pozornost. Události se posunuly až po tzv. Sianském incidentu: Čankajšek byl unesen vlastními důstojníky – a přinucen vytvořit společnou protijaponskou frontu s komunisty.
Dříve než mohlo dojít k ně jakým údernějším čínským akcím, přešli Japonci do mohutné ofenzivy. Japonská válečná síla rozdrtila veškerý odpor jak ve větších pobřežních městech, tak i v Pekingu a v Nankingu. Ústup skončil roku 1938 – Čankajškova vláda se opevnila ve své poslední baště, městě Čchung-čching (v pchin-jinu Chong-quing) za soutěskami řeky Jang-c’-ťiang.
Spojené státy americké podporovaly vládu Čankajška už před vstupem do druhé světové války a dodávaly jeho armádě potraviny, palivo i dopravní prostředky. Postupem času však byli Američané znechuceni vnitročínskými rozpory, korupcí a nespolehlivostí. Měli dojem, že Čankajšek dává téměř vše, od rýže po letadla, do boje proti komunistům a střety s Japonci ponechával na spojeneckých armádách.
Když Japonsko v roce 1945 kapitulovalo, Čankajšek mohl jako jeden ze členů Dohody zakusit chuť vítězství. Schylovalo se ovšem k jeho mnohem výraznější prohře – prohře boje o Čínu. Do 15. srpna 1945, kdy se Japonsko vzdalo, komunisté ovládli velkou část Číny, na němž žila takřka celá čtvrtina obyvatelstva země. USA se zpočátku snažily zprostředkovat vzájemné styky mezi Komunistickou stranou Číny a Kuomintangem; zároveň stále trvala jejich podpora nacionalistickému Kuomintangu.
Jejich představy o poválečné spolupráci čínské levice a pravice se však brzy rozplynuly. Během několika měsíců Čína opět zabředla do vleklé občanské války. Přes několik prvních porážek získaly komunistické oddíly zanedlouho zcela zřetelnou vojenskou převahu. Rolníci na venkově je vítali jako osvoboditele a ani ve městech se neobjevoval výraznější odpor. Přívrženci Kuomintangu byli ze země vytlačeni; původní vláda spolu s řadou státních pokladů přesídlila na ostrov Tchaj-wan u jihový chodního pobřeží, s vírou, že se jednoho dne zase s veškerými poctami vrátí zpět.
Mao Ce-tung
1. října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung, předseda Komunistické strany Číny, na náměstí Tchien-an-men v Pekingu Čínskou lidovou republiku, stát budovaný na socialistických principech. Po tisíciletích císařské říše a několika desítkách let bojů o moc se tak nejlidnatější země světa vydala novou cestou pod praporem komunistických idejí.
