Čínská říše
Jméno Čína je historicky poměrně mladé. Odborníci se nejčastěji shodují na tom, že pojmenování bylo odvozeno ze jména první dynastie, která v zemi nastoupila k moci po éře válčících států – tedy Čchin (v přepisu pchin-jin Qin). Slovo „Čína“ samozřejmě není původně čínské – samotní Číňané dodnes používají označení „Říše středu” Zhongguo – podle jejich vnímání leží Čína uprostřed vesmíru, ať z pohledu nebe, tak země.
První císař dynastie Čchin (221–206 př. n. l.) Qinshi Huangdi řídil řísi velmi tvrdými, nicméně náležitě účinnými metodami. Aby se provádění jednotlivých předpisů dalo lépe koordinovat, byla země rozdělena na jednotlivé provincie a prefektury; hlavní mocenské páky ovšem zůstaly v rukou centrální vlády, tvořené vzdělanými byrokraty. Režim pálil politicky nežádoucí knihy a popravoval nebo posílal do vyhnanství své odpůrce. V rámci velkých státních pracovních programů tehdy vznikaly mnohé významné stavby: vodní kanály, silnice a také proslulá Velká čínská zeď. Na stavbách se často podíleli také nuceně nasazení dělníci. Úředními předpisy byla ustanovena jednotná soustava měr a vah a dokonce i velikosti os na všech vozech – i pozdější nařízení dodržovala platnost těchto předpisů, které evidentně dopravě prospívaly. V současné době mů žete navštívit sídlo dynastie Čchin v Xi’anu (Si-an), kde byla odkryta v 1974 tzv. terakotová armáda, kterou nechal postavit první císař.
Za mocné dynastie Chan (206 př. n. l.–220 n. l.), která následovala po dynastii Čchin, postoupil čínský vývoj ještě o několik kroků dál. Státní zaměstnanci museli před přijetím do služby projít zvláštním výběrovým řízením, vláda zavedla jednotnou měnu a díky Hedvábné stezce, která procházela napříč centrální Asií, se Čína obchodně otevřela okolnímu světu. V nejdůležitějších bojích zvítězili vládci dynastie Chan nad obávanými Huny a středoasijskými nomády. Bojovou převahu jim zajišťovaly především nově vyvinuté kuše, které dosavadní zbraně překonávaly v dosahu střely i v přesnosti. Říše byla rozšířena do podoby, která už bezmála odpovídá současným hranicím.
Toto období lze právem označit za zlatý věk čínských dějin. V hlavním městě Čchang-anu (dnes Si-anu) byla založena univerzita a intelektuálové, za dynastie Čchin tolik pronásledovaní, byli podporováni ve svém tvůrčím úsilí. Jejich vliv ve společnosti samozřejmě zesílil s vynálezem papíru, což umožnilo mnohem více než dosud rozšiřovat různé spisy a traktáty. Vzkvétalo rovněž sochařství, hrnčířství a výroba hedvábí. Z Indie přes Tibet se do země dostalo nové náboženství – buddhismus, které natvalo ovlivilo způsob života a uměleckou tvorbu Číňanů.
Tři říše
Stejně jako všechny předchozí i budoucí dynastie, také vláda dynastie Chan skončila kolem roku 220 n. l. nelítostným bojem o moc a anarchii. Národ se rozštěpil na tři říše, které spolu vedly tvrdé boje. Období Tří říší trvalo jen necelé půlstoletí, ale i za tu dobu vzniklo několik vzrušujících příběhů o lidské odvaze a smělosti, které později posloužily jako látka pro četné divadelní hry a jeden klasický román z epochy Ming. Ve 3. století se pak objevily první zmínky o tradičním zvyku pití čaje v Číně.
Během následujících staletí se u moci vystřídala celá řada dynastií, některé i zahraniční. Vládnout v Číně znamenalo pro tehdejší východoasijskou elitu stále velké lákadlo, takoví vládci ovšem většinou nebrali zvláštní ohledy na místní obyvatele. V této době se opět posílily tlaky v jednotlivých reigonech a objevily se třídní rozdíly; silnou centrální vládu nahlodaly jednotlivé konflikty a neshody. V těchto neklidných časech odešlo mnoho lidí na jih, do údolí řeky Jang-c’-ťiang, které se stalo centrem čínské kultury. Nové myšlenky, které do země přinášely cizinci, byly přizpůsobovány zdejším podmínkám „Říše středu“.
Dynastie Suej (v pchin-jinu Sui) vládnoucí v letech 581 až 618 n. l. obnovila jednotu národa a znovu upevnila státní povědomí. To před znamenalo další rozkvět čínského umění a architektury. Dynastie Suej založila nové hlavní město Čchang-an, poblíž starého hlavního města Chanů (současný Si-an v provincii Shaanxi). Započaly také práce na tzv. Císařském kanále (dnes Velký průplav), který měl spojit úrodnou rýžovou oblast údolí Jang-c’- -ťiang s Pekingem. Šlo o technické dílo srovnatelné se stavbou Velké čínské zdi.
