Nejstarší civilizace
Statisíce let před tím, než v Číně započala existenci nejstarší civilizace v dějinách lidstva, se počátek ohlásil jiskřičkou pečlivě hlídaného ohně. „Pekingský člověk“ – druh zvaný Homo erectus, předchůdce Homo sapiens – dosáhl zručnosti v údržbě ohně. S klidem ho můžeme označit za prvního čínského vynálezce. „Pravěcí Čínaně” sice ještě neuměli rozdělávat oheň, dokázali jej však udržovat, pokud ho získali například z lesního požáru, a navíc uměli využít i jeho sílu. Díky tomu se mohli těšit ze dvou vymožeností, které byly na svou dobu vpravdě luxusní: světla a tepla.
Z technického i sociálního hlediska to už však byl obrovský krok vpřed, díky kterému mohli lidé žít v jedné jeskyni po celý rok, tepelně upravovat potravu nebo dokonce tavit rudu. Své první osady tak založili prapředkové asi padesát kilometrů jihozápadně od současného Pekingu už v době okolo 600 000 př. n. l. O několik stovek tisíc let později dorazil do hlavního města Číny Marco Polo a užasl nad rozvinutou technologií práce s ohněm. Tehdy prohlásil, že Číňané používali jako palivo černý kámen vykopaný ze země. Evropané ještě ani neměli pro tento kámen pojmenování, dokonce ani nevěděli, že něco takového existuje – bylo to uhlí.
První dynastie
Čínská národní historie spojená s četnými pověstmi a legendami začíná přibližně před 4000 lety (cca 21. století př. n. l.), v době, která bývá označována jako éra dynastie Hsia (v přepisu pchin-jin Xia). Sice šlo o dobu kamennou, ale Čínaně už tenkrát zřejmě vyráběli hedvábí a také používali písmo; nejdříve toto umění ovládali pouze věštci, pak i oficiální písaři – první čínští učenci.
V době vlády druhé z „pololegendárních“ dynastií, Šang (cca 16. až 11. sto letí př. n. l.), se v Číně začalo rozvíjet také umění, což lze pozorovat na geometricky pozoruhodně promyšlených postavách lidí nebo realisticky ztvárněných motivech draků a ptáků, kterými byly zdobeny různé misky i jiné předměty denní potřeby. Počátkem doby bronzové vznikaly také překrásné bronzové nádoby, jejichž originalita a zdobení byly tak zvláštní, že současní archeologové nechtěli dlouho uvěřit tomu, že byla tato díla odlita už před dobrými 3000 lety. Během období dynastie Šang také vznikl základní plán sjednocení čínského národa pod společnou vládou. K další objevům tohoto odobí patří zavedení astronomických výpočtů, použití skořápek jako platidla, výstavba paláců a chrámů a používání jídelních hůlek, což vedlo k vytříbení způsobů u jídla.
Po éře Šangů se moci ujala dynastie Čou (Zhou), vůbec nejdéle vládnoucí dynastie čínských dějin, která v čele země stála od 11. až do 5. století př. n. l. V tomto období se dále rozšířily hranice Číny, byla provedena pozemková reforma a vzniklo mnoho měst, například i hlavní město Xi’an. Synové panovníků dynastie Čou byli rozesláni do vazalských států, aby vládli feudálním způsobem. Co je ovšem pro toto období nejdůležitější, za vlády dynastie Čou se na scéně dějin objevili dva patrně nejvýznamnější čínští učenci, jejichž myšlenky zasáhly celý svět a ve více či méně upravené podobě přetrvaly až do současnosti.
