Kam se vydat?
Minigalerie
Galerie Galerie Galerie Galerie Galerie Galerie Galerie Galerie Galerie Galerie

Další články

Tchaj-wan: Malá Čína s unikátním bambusovým mrakodrapem ESO travel na Novinky.cz
Tchaj-pej 101 – to je označení budovy, která byla od svého dokončení v roce 2004 do ledna 2010 nejvyšší budovou planety...
Největší stavby světa: Město ve věži, šejkův palác a továrna na Boeingy ESO travel na Novinky.cz
Současným rekordmanem je pekingský letištní Terminál 3 postavený kvůli letním olympijským hrám...
Super výlet vlakem: Z Pekingu do Tibetu nejvýše položenou železnicí světa ESO travel na Novinky.cz
Vysoko na tibetské náhorní plošině se vine nejvýše položená železnice světa. Cesta po ní se blíží cestování časem...

Dynastie Ming

Slovo „Ming” je složeno z čínských znaků pro slunce a měsíc, které dohromady znamenají něco jako „skvělý”, „slavný” či „zářivý”. Ve skutečnosti ovšem dynastie Ming, která vládla v letech 1368 až 1644, často nedosa hovala těchto skvělých přívlastků. Značného pokroku dosáhla architek tura, stejně jako sochařství a výtvarné umění. Literatura zůstala mírně pozadu a nemohla se chlubit tolika mistrovskými díly, na druhou stranu byla ovšem přístupná stále většímu počtu lidí; ve filosofii se neobjevily žádné nové impulsy. Čínská věda, která tehdy měla tak velký náskok před Evropou, byla při tom všem zanedbávána natolik, že technický pokrok země prakticky uvízl na slepé koleji.

Snad proto, aby Čína rychleji zapomněla na mongolské dějinné intermezzo, přikládali císaři dynastie Ming značný význam upevňování tradičních čínských hodnot. Držitel „nebeského vyvolení“ hrál důležitou roli v autokratickém vládnutí, královští úředníci si zase udržovali svá místa (a také hlavy) donášením na ostatní.

Zdrženlivost a někdy až nenávistné postoje k cizím podnětům a myšlenkám se nicméně neprosadily všude. Do země tak za éry Ming pronikly mimo jiné různé nové plodiny – tabák, ananas nebo podzemnice olejná (burské oříšky); kromě toho však bohužel také syfilis. První křesťanští misionáři dorazili do Kuang-čou v roce 1516 na portugalských lodích. Díky tolerantnímu konfuciánstvů byli většinou dobře přijímáni, masových konverzí mezi Číňany se ovšem nedočkali; ti se raději od jezuitů učili matematice a astronomii.

devět draků

Hlavní císařské sídlo přesunuli vládci dynastie Ming zprvu na jih, do přístavu Nanking (Nan-ťing; tj. „Jižní hlavní město”) na řece Jang-c’-ťiang. Začátkem 15. století se však opět vrátili do „Severního hlavního města” Pekingu (Beijing). Zde pak mingští architekti a umělci vybudovali řadu krásných paláců, chrámů a parků, včetně Zakázaného města a Chrámu nebes, které přežili až do dnešní doby a patří k nejelegantnějším v celé Číně.

Přesun centra moci na sever měl usnadňovat obranu nejohroženějších příhraničních oblastí říše. Vládci dynastie Ming sice dohlíželi na budování a rekonstrukci Velké zdi, kterou dnes navštěvují miliony turistů, ale ani tato snaha nedokázala odvrátit útoky nájezd níků. Jak málo chráněné severní hranice Číny ve skutečnosti byly, se ukázalo v 17. století. Po opa - kovaných útocích i drobných incidentech pronikla do země mandžurská vojska, která využila politických rozporů v zemi a téměř bez boje obsadila Peking. Upevnění moci nad zbytkem země ovšem trvalo ještě dlouho a bylo pro vázeno násilnými činy. Mandžuští dobyvatelé nazvali svou novou dynastii Čching (v pchin- -jinu Qing). Svou nadvládu si tato dynastie udržela až do moderní doby (1644–1911).

Copy a rozkvět

Rozpínaví Mandžuové, označovaní v Číně většinou za „barbary”, převzali sice čínskou kulturu na vysokém stupni rozkvětu, zároveň však odmítali všechny nové vlivy, takže jakýkoliv další pokrok byl prakticky nemožný. I při zachování vzhledu, který vyžadovalo konfuciánství i další zažité tradice, přinesli Mandžuové Číně přece jen alespoň jeden typický vnější znak své kultury, a sice cop. Tato úprava vlasů postupně ve zdejším životě zakotvila natolik, že ji dnes celý svět považuje za věc typicky čínskou.

Císař Kchang-si

Jedním z nejčinorodějších císařů tohoto období byl Kchang-si (Kangxi), jehož panování se časově zhruba shoduje s dobou vlády Ludvíka XIV. ve Francii. Kchang-si vládl v době relativního blahobytu, díky kterému mohl uvádět do života mnohé velkorysé plány. Pustil se do přestavby Pekingu, podporoval vědu i výzkum a čínskou říši rozšířil tak, že zaujímala plošně největší území ve své historii. Sám ovšem, v porovnání se svými předchůdci, žil „spíše skromně” – vydržoval si „jen” 300 konkubín.

Za vlády císaře Čching-longa, vnuka císaře Kchang-si, se vystupňovaly spory mezi evropskými říšemi a Říší středu. Britský král Jiří III. vyslal do Číny své posly, aby vyjednávali na diplomatické a obchodní úrovni. Císař ho rezolutně odmítl, ale poděkoval za „pokornou oddanost prokázanou vysláním čestné mise“. I když nemělo jít o nějakou uštěpačnou poznámku, po cestě do Británie zpráva pozměnila své znění: „Ohromná vzdálenost vašeho ostrova vás odřízla od ostatního světa nezměrnými mořskými hloubkami.“ Čína se opravdu považovala za střed světa – neměla se co přiučit nebo získat od takzvaných cizích démonů (cizinců). Ale tato sebejistá vyvýšenost neměla dlouhého trvání.

Rostoucí poptávka Evropanů po čínském čaji, hedvábí a porcelánu vyvolávala na starém kontinentu silný tlak na zavedení volného obchodu s Čínou. Číňané však zůstávali neoblomní. Ze zahraničí sami nic nepotřebovali a své zboží byli ochotni vyměňovat pouze za stříbrné pruty. Tím se platební bilance Velké Británie – která především obchodovala s Dálným východem – začala citelně zhoršovat. Na počátku 19. století se někteří zahraniční obchodníci přeorientovali na nový způsob platby – opium. V té době se tuny drogy dovážely do Číny z Indie.

Roku 1839 byla čínská státní pokladna prázdná, k čemuž dopomohli i davy závislých Číňanů. Tehdy vláda tvrdě zasáhla proti britským spekulantům a v Kantonu (Kuang-čou) se jí podařilo zabavit a zničit na 20 000 beden opia. Císařský výnos tehdy nařídil ukončit obchod mezi Čínou a Británií. Odplata Angličanů přišla o rok později v podobě tzv. první opiové války, která pro upadající mandžuský režim skončila v roce 1842 porážkou a vnuceným podpisem nevýhodných dohod, které posílily britský koloniální vliv. Čína se musela politicky i hospodářsky „otevřít světu” a Britové zabrali několik důležitých čínských přístavů, na nejdelší dobu (až do konce 20. století) Hongkong.

Ještě mnohem více obětí si však vyžádalo tchajpchingské povstání, které začalo roku 1850 jako vzpou ra rolníků. Tvrdý střet mezi vládnoucími Čchingy a povstalci jednoznačně směřoval k odstranění posledních přetrvávajících atributů skomírajícího čínského feudalismu – neomezené moci náboženství a soukromého vlastnictví, stejně jako společenské nadřazenosti mužů. Boje trvaly 14 let a vyžádaly si více mrtvých než první světová válka. Vítězství nakonec patřilo Pekingu, ale císařský dvůr a myšlení národa už nikdy nebylo stejné jako před touto událostí.