Čínské zemědělství
Ať budete zemí projíždět po železnici nebo silnici, budete zřejmě překvapeni také pracností zdejšího zemědělství. Stovky bosých mužů a žen se celé dny brodí v zaplavených brázdách, aby sklidili rýži, kterou mlátí pomocí jednoduchých strojů na ruční pohon. K pěstování zemědělských plodin se používají i ty nejmenší plochy, pokud nejsou vyloženě skalnaté, písčité nebo příliš strmé. Není divu: když si odmyslíte hory, pouště a ostatní neúrodnou půdu, na celém území Číny – i navzdory její rozlehlosti – zůstává už jen asi 10 % půdy vhodné pro zemědělství. Další problémy pak vznikají kvůli častým přílivům sucha či naopak povodním.
Využití půdy v Číně - rýžová pole
Obděláváno je pouze 10 procent půdy. Ta je často neúrodná, počasí bývá nevyzpytatelné a počet obyvatel se neustále zvyšuje. Navíc může přijít dlouhodobé sucho, tajfun nebo i jiná živelná pohroma, což ještě zvyšuje rozdíl mezi produkcí potravin a jejich spotřebou – přestože osobní nároky Číňanů v tomto směru rozhodně nejsou nijak vysoké.
Každá užitečná píď země, včetně malých zahrádek, které se zdají být úplně nepřístupné a vyprahlé, musí být využita až do úplného vyčerpání své síly; mnohdy dokonce i bez obvyklé mechanizace, traktorů či zavlažovacích zařízení.
Tato problematika není v Číně nová, teprve nedávno byla ovšem přijata určitá řešení. Když v roce 1949 získala moc komunistická strana, 70 procent země vlastnilo pouze 10 procent obyvatel. Velký průlom nastal nejdříve v zemědělské výrobě na venkově, kde se reformátoři zaměřili zejména na desítky let trvající nízkou produkci, která byla zapříčiněna vysokými náklady, nízkými výnosy a špatným hospodařením.
Nová vláda si začala uvědomovat mimořádný význam půdy a zemědělství vůbec pro celkový rozvoj národního hospodářství. Proto byly vypracovány základní směrnice ke zvýšení efektivity a rentability rostlinné i živočišné výroby. Zatímco drobným rolníkům bylo povoleno ponechat si svůj majetek, velkostatkářům byly jejich rozlehlé polnosti odebrány a rozděleny mezi dosavadní bezzemky. Postupem času vznikla v zemi nová společenská třída družstevních rolníků.
Čínské družstevnictví
Zpočátku byly vytvářeny tzv. „pracovní skupiny vzájemné pomoci”, jejichž členové společně obdělávali půdu, starali se o hospodářská zvířata a udržovali zemědělskou techniku. Teprve další krok vedl k rozvoji družstev, ve kterých byl společný majetek – pole, dobytek a stroje - a příjmy se rozdělovaly. Někdy se do takového družstva spojilo i přes 200 rodin z jedné nebo více vesnic. Veškeré zisky patřily všem a také se ve prospěch všech dále investovaly.
Mao Ce-tung věřil, že Čína je schopná rychlé industrializace, pokud se podpoří ideologicky a bude ji doprovázet reorganizace výroby. Nejen ve velkoměstech, ale i na vesnicích se měly využívat nevyužité pracovní síly – stejně jako jakékoliv přebytky měly směřovat do těžkého průmyslu, zejména do oceláren. Družstva byla sjednocována do větších celků – komun. Šlo o svazky obyvatel z více vesnic a přilehlých usedlostí, kteří v dané oblasti odpovídali nejen za samotnou zemědělskou produkci, ale i za její obchodní zhodnocení, přidruženou řemeslnou výrobu, politickovýchovnou práci a domobranu. Koncem roku 1958 spadala prakticky každá rolnická rodina pod nějakou komunu.
Stavěly se hutní pícky, ve kterých se vyráběla ocel, kvůli nedostatku zkušeností však byla většina z nich v podstatě nepoužitelná. Protože se očekával prudký rozvoj zemědělství, místní vůdci vykazovali falešná, astronomická čísla o růstu produkce, což jim zajistilo kariérní postup a zároveň se tak vyhnuli cejchu politické nezpůsobilosti. Politika tzv. „velkého kroku vpřed“ selhala v letech 1959 a 1961. V těchto třech letech také vládlo špatné počasí, což zapříčinilo největší hladomor ve 20. století.
