Konfucius
Největším čínským filozofem byl Khung Fu-tzu (v pchin-jinu Kongfuzi), za hranicemi země všeobecně známý pod latinským jménem Konfucius. Narodil se roku 551 př. n. l. ve východní Číně, v dnešní provincii Šantung. O neobyčejné hloubce vlivu Konfuciova učení svědčí snad nejlépe fakt, že do rodiště tohoto „velkého učitele“ později zavítalo celkem jedenáct čínských císařů. Památku velkého mistra si dnes můžete připomenout i vy, a to buď v mohutném chrámu, který byl postaven na místě jeho rodného domu v městečku Čchü-fu (Qufu) nebo u Konfuciova hrobu, který najdete na sever odtud, uprostřed lesů.
Konfuciova díla
Ve svých klasických dílech Konfucius předkládá představy o ideálních mezilidských i politických vztazích, čímž bezděčně udává hlavní směr pro následující generace čínských myslitelů a intelektuálů. Konfucius kladl důraz především na čistý a harmonický vztah mezi vládcem a poddaným, rodičem a dítětem, učitelem a žákem, jedincem a státem. Tyto vztahy považoval za dědičné a závazné. Pokud byl tento vztah narušen, mělo to neblahé následky. Syn, který se vzepřel svému otci, mohl přinést neštěstí nejen sobě, ale i celé své rodině, právě tak jako císař, který pohrdal „vůlí nebes“ nebo nebral na zřetel dobro své říše.
Během staletí ovlivnil Konfucius život mnoha lidí. Krátce po své smrti byl Konfucius prohlášen za „největšího z filozofů” a dlouhou pak uctíván téměř jako polobůh. V mnoha městech můžete stále navštívit chrámy, které jsou zasvěceny právě jemu. Během Kulturní revoluce (1966–76) bylo však jeho učení osdouzeno jako kontrarevoluční. Až po smrti komunistického vůdce Maa (1976) a po otevření hranic světu se konečně dočkal „rehabilitace“.
Lao-c’
Na rozdíl od Konfucia, z jehož života známe mnoho podrobností, o osobě a životní dráze druhého čínského filozofického velikána, Lao-c’ (zkráceně Lao), toho příliš nevíme. Odhady o datu narození se pohybují v rozmezí více než jednoho století. Podle jedné legendy měl prý vyučovat mladého Konfucia. „Nesmrtelným“ se Lao-c’ stal svou knihou úvah o lidech, přírodě a vesmíru – Tao-te-čing (Dao dejing; „Cesta a její síla“), která se stala hlavním textem nejrozšířenějšího čínského náboženství, taoismu. Se svým důrazem na přírodu, individualismem, paradoxem „vědění o nevědění“ a pokornou pasivitou vůči vesmírným silám, je taoismus především vírou umělců a filozofů.
Po Konfuciově smrti vstoupila dynastie Čou do období svárů, které je dnes odborně označováno jako „éra válčících států“ (475–221 př. n. l.). Navzdory politickým neshodám se stále vyvíjela ekonomika a vznikaly nejrůznější vynálezy a novinky – začíná výroba železa, rozvíjí se armáda, rozšiřuje se koloběh měny a vlastnictví soukromých pozemků, rozvíjejí se města a prolamují se bariéry, které do té doby fungovaly. Ortodoxní komunističtí dějepisci prohlásili tuto éru za milník mezi „otrockou“ a „feudální“ společností. Vše bylo připraveno k tomu, aby se objevil první císař, který sjednotil Čínu.
